Úvod náplň oboru, historie

Chirurgie je obor, který využívá k léčbě manuální úkony. Slovo chirurgie pochází ze dvou řeckých slov, cheir = ruka a ergein = dělat, vykonávat

Jak vyplývá z názvu oboru chirurg využívá k léčbě a diagnostice především úkony rukou či speciálními nástroji a přístroji. Příkladem manuálního úkonu je repozice, příkladem instrumentálního úkonu je operace.

Obor jako takový můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří obecná chirurgie, někdy zvaná chirurgická propedeutika a druhou skupinu tvoří speciální odvětví chirurgie jako gastroenterochirurgie, hrudní chirurgie, úrazová chirurgie, plicní chirurgie, kardiochirurgie, ortopedie, urologie, neurochirurgie apod. Do výuky chirurgie je nutno zařadit také pravidla pro poskytnutí první pomoci a základy resuscitace.

Z řeckých event. latinských slov se dodnes využívají některé přípony či předpony u běžně používaných výrazů.

Exkochleace - vyškrabání patologického ložiska lžičkou

Extirpace - vynětí patologického ložiska

Ablace - snesení orgánu či jeho části

Extrakce - vytažení cizího tělesa apod.

Amputace - odříznutí periferně uložené části těla

Exartikulace - odstranění končetiny či její části v kloubu

Elektrokoagulace - vypálení el. proudem

Trypsie - drcení

Resekce - odstranění části orgánu

Anastomóza - spojení mezi různými orgány nebo jejích částí

Repozice - uvedení orgánů nebo jejich částí do správné anatomické polohy

Transplantace - přenos tkání nebo orgánů

Osteosyntéza - spojené kostních fragmentů fixačním materiálem

Artrodéza - zpevnění kloubu

Pexe - upevnění orgánu

Význam níže uvedených přípon

-stomie = vyústění orgánu na povrch těla

-tomie = otevření tělesné dutiny či orgánu

-ektomie = odstranění orgánu v celém rozsahu

Historie oboru:

Ve starých lékařských spisech se slovo chirurgie původně překládalo jako ranhojičství či ranné lékařství. Vývoj oboru probíhal v několika obdobích. První bylo empirické a trvalo až do renesanční doby, avšak první písemné důkazy o provádění chirurgie pocházejí ze starého Egypta přibližně 3000 l. př. n. l. Z té doby pochází papyrus Edwina Smitha, který obsahuje 48 kasuistik o provedených výkonech. Mezi těmito výkony můžeme nalézt repozice, kastrace, incize, odstranění nádorů a menší operace. Babylonská a Aserská škola chirurgie byla pod těžkým vlivem astrologie a podle tehdejších pravidel byl lékař zcela odpovědný za pacienta a v případě neúspěchu mohl být potrestán i smrtí. S postupem času se chirurgie rozšířila po celém světě a vysokou úroveň chirurgické zdatnosti je možno pozorovat v Indii, kde kromě léčení zlomenin a úrazů prováděli výkony v dutině břišní a prováděli také střevní anastomózy a odstraňování moč. kamenů. Velký význam mělo zavedení plastik nosu a ušních boltců, které se využívají dodnes. Začaly se využívat anatomické znalosti, které byly získávány pitvou zvířat. Za otce klasické dnešní medicíny se považuje Hippokrates, který popsal léčení kýl, hemoroidů, píštělí, abscesů a popsal dokonale některé způsoby stavění krvácení. Později začali řečtí lékaři ( Asklepios ) provádět příčné tracheostomie a složitější operace v břišní dutině. Prvním písemným dokladem o stavu chirurgie na počátku našeho letopočtu je spis od Aurula Cornelia Celsa. V tomto spisu je detailně popsáno stavění krvácení podvazem cévy a později se zkoušelo požahání krvácejícího místa žhavým železem. Jedním z nejvýznamnějších lékařů z počátku našeho letopočtu je A~íman Claudius Galenus, jehož dílo je zdrojem poznatků po dobu dalších tisíc let. Dalším významný lékařem byl Abů Alí Síná zvaný Avicenna, který je autorem díla, které se zabývá léčením zlomenin, onemocněním varlat a léčbou empyemu a rakoviny.

Pro středověk je typické zakládání univerzit v Evropě, což zapříčinilo rychlý rozvoj celkové vzdělanosti. Považuji za důležité datum založení Karlovy Univerzity v roce 1348.

V následujících letech však nedošlo k výraznému rozvoji technik či nových objevů. Zdokonalovaly se znalosti v oblasti anatomie a to díky pitvám, první veřejnou pitvu provedl v Praze Jessenius v roce 1600. Velmi důležitou osobností 17. století je William Harvey, který objevil krevní oběh. Největší rozmach chirurgie pozorujeme v 19. století, kdy se rozvíjí také nové obory jako patologická anatomie, apod. Zavádějí se do praxe metody antisepse, asepse, anestezie a obrovský význam má objevení rentgenového záření. Zavádějí se nové, náročnější operační metody a pokládají se základy neurochirurgie a kardiochirurgie. Ve 20. století dochází k maximálnímu zdokonalení diagnostických a operačních metod. Během 1. světové války se uplatňují poznatky z válečné chirurgie. Poválečné období je charakterizováno rozvojem chirurgie vegetativního nervového systému, centrálního nervového systému, plic, srdce a náhlých příhod břišních. Obrovský přínos znamená zavedení rekonstrukčních výkonů, objevení transfuze krve a pozdější objev sulfonamidových chemoterapeutik. Po 2. světové válce se prudce rozvíjí anestezie, antibiotická terapie a zdokonaluje se předoperační a pooperační terapie, zejména se využívá intubace a řízená plicní ventilace. Obrovský diagnostický přínos má zavedení endoskopie, ultrasonografie a později počítačová tomografie a magnetická rezonance. K rozvoji chirurgie v posledních letech přispěl především technický pokrok vyvinutím nových chirurgických nástrojů, přístrojů a také technické zdokonalení přenosu světla umožnilo výrazný rozvoj laparo-, thorako- a artroskopických výkonů.

Náplň oboru:

Jak bylo řečeno výše, základní metodou léčby je manuální výkon. Výkony, které náleží do oboru chirurgie můžeme rozdělit na krvavé a nekrvavé. Nekrvavé výkony jsou takové, při kterých nedochází k porušení integrity kůže, sliznic a nevzniká při nich krvácení. Přesným opakem jsou výkony krvavé, zvané také operace. Operace lze také rozdělit do dvou skupin a to podle účelu, ke kterému slouží. Jedním druhem operací jsou operace diagnostické, při kterých se snažíme zjistit původ nemoci a druhým typem jsou operace terapeutické (léčebné), kdy je naším úkolem pacienta vyléčit či mu zmírnit jeho potíže. Dále lze operace rozdělit na akutní (neodkladné), které je nutno provézt v co nejkratší době a druhým typem operací z hlediska naléhavosti jsou operace plánované (nenaléhavé), které se provádí po podrobném vyšetření a dokonalé přípravě pacienta. Podle toho, zda provedeme celou operaci najednou nebo po jednotlivých částech rozeznáváme operace jednodobé a vícedobé. Obecně lze všechny výkony a zákroky rozdělit na ambulantní, kdy není nutno pacienta hospitalizovat a na výkony za hospitalizace. Podle toho zda operace znamená úplné vyléčení pacienta nebo pouze zmírnění potíží nebo úpravu patologického stavu se operace dělí na radikální a paliativní. Posledním hlediskem podle kterého lze operace ještě rozdělit je aktuální stav terénu, ve kterém operaci provádíme. Operujeme-li v infikované tkáni, nazývá se operace septická, v opačném případě se operace nazývá aseptická.

Základním úkolem chirurgie je poskytovat kvalifikovanou léčebně preventivní péči na úseku chirurgických nemocí. Mezi chirurgické onemocnění řadíme zejména:

1. stavy ohrožující život pacienta, které vyžadují neodkladnou chirurgickou pomoc. Patří sem závažné úrazy, náhlé příhody břišní, perforace dutých org. apod.

2. chronické stavy, které lze vyléčit pouze operací

3. nádorová onemocnění

4. nemoci, které jsou doménou jiných medicínských oborů, avšak medikamentózní léčba zde selhala

5. vrozené vady

6. posudková činnost

V současné době je naprosto nezbytná úzká spolupráce s ostatními medicínskými obory zejména anesteziologie, interna, rentgenologie, patologie, onkologie, pediatrie, gynekologie apod.

^ Nahoru