Přístup k nemocným se smyslovým, tělesným a mentálním postižením

- jednat taktně, tolerantně, s porozuměním a úctou k osobě s defektem
- získat důvěru nemocného - oslovovat jménem, nabízet taktně pomoc ale nevnucovat nadměrně
- úsměvem a taktem vytvářet příznivé emoční klima
- vhodnou motivací podporovat aktivitu nemocného
- využívat nedirektivního přístupu
- přijímat nemocného takového jaký je, vytvářet si k němu pozitivní a přátelský vztah
- mít porozumění pro prožívání nemocného - empatie
- chovat se opravdu upřímně a bez přetvářky
- udržovat komunikaci s nemocnými, nevyhýbat se očnímu kontaktu
- trpělivě vyslechnout nemocného, projevit pochopení a porozumění bez litování
- rozhovor vést s přiměřenou mírou optimismu, se snahou upoutat nemocného k nějakému realizovatelnému blízkému cíly

Přístup k nemocným s poruchou sluchu

- vhodně nemocného upozorníme, že na něj mluvíme, upoutáme jeho pozornost směrem k našemu obličeji (vhodným dotykem, nikoli zvyšováním hlasu)
- mluvíme tak, aby stále viděl na náš obličej a ústa, aby mohl odezírat, ústa přiměřeně otevíráme s dobrou artikulací, nikoli přehnanou, náš obličej musí být osvětlen, pokud možno ve stejné výši jako obličej nemocného
- mluvíme pomalu, stručně, bez zdrobnělin, s využitím obvyklé neverbální komunikace (úsměv, ukázání na předmět, o kterém mluvíme)
- trpělivě se snažíme porozumět řeči nemocného, která není vždy dobře srozumitelná, dle potřeby se znovu trpělivě zeptáme, zda jsem rozuměli správně
- je-li komunikace s nemocným tak obtížná, že se nemůžeme domluvit (ani s využitím písma) zajistíme přítomnost někoho z rodiny, tlumočníka znakové řeči
- u nedoslýchavých starších osob je velmi důležité si ověřovat porozumění informace zpětným dotazem

Přístup k nemocným s poruchou zraku

- při přijímání nemocného zvolit vhodný pokoj, lůžko, seznámení se spolupacienty a upozornění na zrakovou poruchu (se souhlasem nemocného)
- vhodné umístění osobních věcí ve spolupráci s nemocným, který se vše ověří hmatem
- nezapomínáme se opakovaně představovat při ošetřování nemocných, kteří nás nepoznají podle hlasu
- vše co u nemocného nebo v okolí provádíme komentujeme a vedeme k tomu i personál (např.: "Teč uklidím váš noční stolek, teč vytírám podlahu, nevstávejte je to kluzké.", "Přinesla jsem vám oběd na podnose, vpravo je polévka ..."
- pomoc nabídneme spíše dotazem "Mohu vám nějak pomoci?"
- doprovázíme-li nemocného na nějaké vyšetření, předem mu podrobně vysvětlíme, jak bude vyšetření probíhat, v jaké bude poloze, jaká spolupráce se od něho očekává, jak dlouho asi bude trvat, jak bude zajištěn jeho doprovod zpět na lůžko, musíme o zrakovém postižení informovat i lékaře
- při převádění nevidomých se nemocný zavěsí za loket průvodce a pohybuje se nepatrně za ním, na překážky upozorníme slovy

Přístup k nemocným s tělesným postižením

- úkolem sestry je maximálně využít svépomoci nemocného, aby některé úkony zvládl sám, aby si zachoval svoji aktuální pohybovou úroveň nebo aby se ještě zdokonalovat
- posilujeme jeho vědomí, že není zcela závislý a odkázaný na pomoc druhých, podporujeme jeho snahu dokázat něco nového
- pomoc při ošetřování nabízíme často, ale opět velmi taktně, se zájmem a porozuměním pro nemocného, abychom nevytvořili komunikační bariéru, kdy by se nemocný obával nás požádat o pomoc nebo naopak, kdy by naší pomoc odmítal
- pokusí-li se nemocný zvládnout nějakou činnost sám, nezapomeneme ho pochválit, povzbudit, ocenit jeho snahu, eventuálně zlepšení
- u tělesně postižených, u kterých došlo k postižení nedávno se zaměříme na nácvik vnitřní síly člověka k tomu, aby dokázal žít s určitým omezením, dostatečně motivovat nemocného k uzdravení nebo ke zlepšení stavu
- po zvládnutí první fáze, kdy dochází k silné emoční reakce je důležité, aby bylo co nejdříve započato s jakoukoliv aktivní činností (cvičení, nácvik sebepéče)
- v další fázi si člověk potřebuje vyslovit pro sebe svoji bolest, analyzovat ji, přemýšlet o ní a komunikovat o tom všem s lidmi jemu blízkými a ošetřujícím personálem
- takovému rozhovoru se nevyhýbáme, umožníme nemocnému vyjádřit obavy a úzkost, projevuje porozumění, zdůrazňujeme spíše nutnost spolupráce nemocného a jeho snahu zlepšit svoji situaci
- v rozhovoru umožníme nemocnému vyslovit své city, strach z budoucnosti, obavy reakce rodiny
- zvládnutí situace a její přijetí je velmi náročné, probíhá postupně, s výkyvy
- po fázi psychického zlepšení se zpravidla opakuje stav zoufalství a apatie
- je nutno tyto fáze prožít, aby člověk - často až po delším čase - dokázal skutečně přijmout realitu

Přístup k nemocným s mentálním postižením

- zjistit míru postižení, úroveň socializace nemocného, úroveň sebeobsluhy, způsob výchovného přístupu, na který je nemocný zvyklý, jaké pokyny akceptuje
- rozhovor s nemocným, je-li schopen přiměřené komunikace, vedeme stručně, otázky klademe jednoznačně, hovor musí být jednoduchý, s využitím hovorových termínů
- naše chování musí plně respektovat osobnost nemocného:
- oslovujeme ho jménem
- vykáme, je-li dospělý
- pokyny podáváme stručně, jasně
- raději je zopakujeme a zkontrolujeme jejich pochopení
- nemůžeme spoléhat na paměť a dostatečnou sebekontrolu nemocného, proto vše velmi pečlivě kontrolujeme
- k vyšetření na jiné pracoviště zajistíme doprovod, upozorníme na úroveň nemocného
- s nemocným hovoříme vždy klidně, v nepodstatných věcech mu neodporujeme, nevyhrocujeme zbytečně konfliktní situace, trvá-li nemocný na svém požadavku, kterému nemůžeme vyhovět, snažíme se odvést pozornost k nějaké drobné manuální činnosti nebo jinak upoutat jeho pozornost
- naivní, infantilní či směsné chování nemocnému nekomentujeme, nekritizujeme, máme pro ně pochopení

^ Nahoru