Rozhovor jako metoda v ošetřovatelském procesu

- interview je nejpřirozenější psychologickou metodou, patří k nejnáročnějším
- účelem psychologického rozhovoru je dozvědět se něco o tom, s kým mluvíme, o jeho povaze, postojích, názorech, prožívání, o citových stavech, zálibách

Psychologie používá metodu kontrolovaného rozhovoru, při němž je třeba si vymezit obsah rozhovoru, připravit si předem správně stylizované otázky.
Na počátku je důležité vytvořit ovzduší důvěry a uvolnění. Na vzbuzení důvěry je důležité vědět:

- nač, kdy a jak se ptát
- být věcný
- mnohé předem předpovídat
- na základě těchto informací být chopen taktnosti

typy rozhovorů

individuální x skupinový
volný x řízený (nestandardizovaný x standardizovaný)
anamnestický, diagnostický, psychoterapeutický, pedagogický

fáze rozhovoru

1. úvod

- měl by zahrnovat představení
- začít rozhovor námětem, který nemocného zajímá
- hned v počátku bychom měli klienta zbavit nedůvěry a nepřátelství
- musíme na něj mluvit srozumitelně (na jeho úrovni chápání a vyjadřování)
- klient musí vědět, že mu rozumíme, a že nám může důvěřovat) -> zmínit se společných známých lidech, místech, zájmech ...

2. vzestup a pokračování

- od obecnějších otázek k podstatě problému nebo naopak
- diagnostické rozhovory je lepší začínat obecnými otázkami
- tuto fázi podporujeme jednoduchým souhlasem: kývnutí hlavou, přitakání, "hm", parafrázování (opakujeme část toho, co klient říká)
- vyvarujeme se netrpělivých otázek
- ptáme se věcně, prostě, konkrétně

3. vrchol a rozuzlení

- odkrytí jádra problému
- musíme počítat s možností omylu, když zkreslené líčení problému považujeme za skutečnost -> proto si výsledky ověřujeme dalšími metodami
- rozhovor může mít několik vrcholů, i několik poklesů, kdy se jakoby nehnul z místa

4. závěr

- uvolnění, uklidnění, domluva na další spolupráci

5. záznam rozhovoru

- vyhodnocení

Předpoklady úspěšného rozhovoru

1. rozhovor by měl probíhat ve vhodně zvoleném prostředí, ve vhodně vybranou dobu, bez vyrušování a beze spěchu
2. předem připravit navázání kontaktu úměrně individuálním zvláštnostem klienta
3. v případě plánu rozhovoru je nutné uvážit varianty možných odpovědí na naše otázky a podle toho uzpůsobit sled otázek
4. otázky je nutno formulovat stručně, jasně, přehledně, srozumitelným jazykem
5. dbát na jasnou a zřetelnou výslovnost, na klidný a přátelský tón
6. být trpělivý a taktní, nenechat se vyprovokovat vytáčkami, ulpívavostí a zabíhavostí klienta, hlavně u starých lidí mohou být navíc problémy se sluchem a nedostatkem paměti
7. obratně a pohotově reagovat na všechny nepředvídané odpovědi, povzbuzovat klienta
8. počítat s jistou nepřesností paměti klienta a nebrat tedy všechny nepravdy a zkreslení jako záměrnou lež
9. vyvarovat se určitých sdělení pod vlivem sympatií nebo antipatií nebo pod vlivem jinak získaných informací (halo - efekt)

Chyby v realizaci v rozhovoru

1. netrpělivost - chce se v krátkém čase dozvědět příliš mnoho
2. nadměrný strach z pomlk - pro oba je ticho nepříjemným napětím
3. autoritativní tón sestry
4. nejasná formulace otázek (buč a nebo, formulací vyjadřuje, co chce slyšet)
5. opravování a usměrňování klienta poznámkami: "to sem nepatří, tak už k věci ..."

^ Nahoru